Naučný slovník

Příruční slovník vybraných slov, nutný pro život a vysvětlivky jejich pojmů, abychom ve společenské konverzaci nepoužili slov a výrazů nevhodných.

Kniha vyšla v Brně 2003.

 

Krátké myšlenky Karla Solaříka čtené na výstavě v Nové síni

 

Zahoďte všechny počítače, magnetické záznamy do hlubokého moře, zapomeňte na ně a začněte žít opět v lidských měřítkách svého vědění se svou lidskou pamětí, která dovede vybírat z množství balastu a pracuje lidským rozumem, ve kterém je všechno poznání minula a duší i srdcem. Oddychnete si a budete opět žít lidsky, v lidské úměrnosti, budete opět vše prožívat a přestanete být jen nemyslícím skladištěm vědomostí. Jinak budete v sobě obsahovat všechno poznání a rozumět nebudete ničemu. Váš rozum bude jen neutrální kartotékou a sám nebude schopen usuzovat a poznat nic. Degenerujete jako mravenci a včely, ztratíte lidskou existenci a Váš projev bude jen pudovými zvyklostmi.

 

Choďte za poznáním a ne za věděním. Poznání je útěšné a stále otevřené do veškerého prostoru a času. Uspokojuje a nemá zklamání. Není závislé na uznání, ani na uplatnění. Je jen Tvojí radostí, odpovídá jen Tobě a je Tvým obrazem.

 

Požadavky mějme jen k sobě samému.

Prosby vznášejme ke svým bližním.

Díky vznášejme jen k Bohu za to, že jsme tady.

Tělo věnujme práci, ať staví z reality.

Rozumu přiřkněme povinnost dohledu.

Srdce plné citů nechť při tom všem vzlétá do oblak a tam vysní si zlaté zámky iluzí.

 

Je jen jedno základní poučení pro výtvarné umělce. Nemaluj a nesochař, když nevidíš co. Mít jen pocit, cítit a toužit, k výtvarnému projevu nestačí. Cit nic nerealizuje, je jen naší niternou záležitostí. Malíř a sochař musí cit vidět, projevený hmotou a pomocí hmoty jej zase reprodukuje. Veškeré duchovno a krása je skrytá v hmotné realitě. Dokud neuvidíme, čím se projevuje, je veškeré naše úsilí zbytečnou námahou.

 

I prosťáčci Boží jsou schopni poznat život a vytvářet umění. Odkud oni tuto sílu mají, je tajemstvím, ukrytým v časech minulých. Oni jen v přítomnosti rozkvetli v květiny milé a krásné, ze semen dlouho skrytých v zemi.

 

Pocity umělce jsou široké, rozpoloženy mezi dvěma krajnostmi. Buď má pocit, že je geniální a z této podstaty má odvahu obětovat umění celý svůj život, nebo je naopak blbcem, který si svou schopnost být umělcem jen namlouvá. Tak v reálnosti je vlastně umělec geniálním blbcem. Nikdo mu nepomůže, neboť nikomu nevěří, jak to odpovídá oběma krajním hodnotám.

 

Těžko je rozeznat chytrost od hlouposti. Většinou je to jen otázkou zvyku nebo svobody. Sama pravda je vždy skryta a sama. Vyplouvá na povrch, až hloupost se změní v tragedii.

 

Čím abstraktnější je umění, tím méně podléhá kritice. Může vše a vše zdůvodní slovy. Nezná kritiku, přisvojuje si právo být a přivlastnilo si název umění i kultury a morálky. Nikdo si již netroufá prohlásit, že tento nový král je nahý, zakrytý jen vlastní iluzí a hloupostí. Není již těch prostých lidí upřímných, televize je vybila. Všichni jsou vychováni mihotáním obrazovky k věření všemu. Před iluzí máme oči otevřené a realitu nevnímáme, ztratila pro nás cenu a jen ta smrt si ji ještě udržela.

 

Umění, které nezobrazuje život, není uměním, ale pouhou zdobností. Novým je jen čas současného bytí všeho. Člověk může jen něco obnovit a zkombinovat do nové formy, ale nemůže něco nového vytvořit, co zde již v nějaké formě nebylo. Pojem všeho minulého je podstatou všeho, a kdyby se mělo za skutečnou novost vyměnit, zhroutil by se celý svět. Touha po novosti je příznakem nespokojenosti člověka, neustále hledajícího ráj pro sebe. Ten ráj je však již také starým rájem.

 

Skutečný umělec neznásilňuje věci a své vjemy, ale potlačí sebe a stane se těmi věcmi a událostmi. Obětuje své vlastní Já a pronikne a splyne se zobrazenými realitami. Stane se účastníkem činu i věcí samých.

 

Kult novosti je postaven na neznalosti minulého a malé kritičnosti. Kult budoucnosti je opět postaven na iluzi, že budoucnost se bude vyvíjet dle naší představy a ne podle zákonů vybudovaných minulou existencí a zkušeností.

 

Postmodernou odhodili jste všechny ideje a stavíte na principu chaosu. Můžete se cítit jako Bohové a jako on začínáte tvořit svět znovu. Škoda, že následky svého závodění s Bohem nezažijete, ty padnou až na hlavy příští generace.

 

Je umění, kde umělecké dílo má jeden stěžejní bod, který má upoutat diváka, z něhož vychází vztahy k obsahu a celku. Jsou však díla, kde tento bod, ponižovaný nechápajícím davem, tato kotva, je ponořena hluboko uvnitř díla, z kterého vyzařuje a divák je nucen se vnořit do této hloubky a vstřebávat pak obsah v celé jeho závaznosti a šíři. Odměnou této duševní namáhavosti je nevyčerpatelný rozsah krásy a obsahu. Dílo se stává trvale otevřenou studnicí, dávající živou vodu.

 

Kdo hledá pravdu o životě, musí mít odvahu podívat se i do pece krematoria.

 

Smrt nesrovnává všechny lidi stejně, ale smrt také odměňuje a trestá. Poslední okamžiky jsou celým prožitkem života a poslední tento pocit zůstává trvalým, i když není vnímaný. Je přece veliký rozdíl, je-li vyrovnán s řádem světa anebo zneklidněn pocitem negace a odporu, že nebyl prožit tak, jak měl být. Je to hodnocení pro individuelní končící život nezměnitelné a trvale uzavřené do historie. Ze světa se přece nic nemůže ztratit. Vše se stává příčinou, i když nejnepatrnější, budoucích následků, a příčina neumírá. Každý přece následek je z nějaké příčiny, ať je ta příčina jakákoliv. A příčina je sama o sobě opět dítětem nějakého následku. Nemůže být z ničeho. Dění v atomu je příčinou celého dění vesmíru.

 

Skutečný život je živý. To znamená otevřený do všech stran, vyzařující i přijímající, ke kterému každý může nalézt svůj individuelní vztah a kontakt, ať již kladný nebo záporný. Těchto znaků ojediněle dosahují i umělecká díla naplněná v celém svém prostoru možností, jako stůl svatební, čekající na hosty, s ideou každého nasytit podle jeho tužeb a představ. Sjednocení v celek osobnosti, díla, není dosahováno zjednodušováním, ale zharmonizováním všeho se vším za cílem životnosti existence. Jen takto zharmonizovaný celek je schopen života, jít časem a setkávat se s druhými individuelními celky a s nimi rodit kulturu života.

                                                                                                                                                    Karel Solařík

To Top