Malířské dílo - proměny a náměty

     Malířské dílo Karla Solaříka vznikalo celkem soustavně do konce šedesátých let, později se soustřeďuje takřka výlučně na grafiku. Mezi oběma oblastmi jsou však četné paralely. Již v jeho začátcích je viditelné, že je minimálně ovlivněn školou, i když bychom to mohli předpokládat.

     Malířské práce dochované z počátků návštěvy na škole jsou poznamenány silnými expresionistickými vlivy. Po době impresionismu malba opět pozbyla světla a stala se melancholickou, temnou, sumární, dělanou v širokých plochách. Malíř mluví o munchovském období.

Olejomalby r.1935-39,       "Padala hvězda",                   "Když jsem mou milou vyprovázel",                     "Otec ve své dílně"

     V době války, kdy nuceně přerušuje školu a vrací se do Rožnova, se do struktury obrazu výrazně prosazující kubizující tendence cézanovského ražení spojené s valašskou krajinou. 

Olejomalby z Valašska, 40. léta

Barva se od začátku čtyřicátých let prosvětluje, k základním tónům patří krajina barvy zrajícího obilí a podzimní ornice. Ke konci války se postupně rozšiřuje barevná škála, převládá zelená a modrá, malíř stále více experimentuje, chce poznat všechny projevy umění. Dotahuje a parafrázuje podněty špálovské malby a vrací se k barevným podnětům goghovským... Tyto základní tendence s výjimkou krátkého období začátku padesátých let, kdy jak sám říká „zkoušel jsem se zcela upřímně vyrovnat s realismem, který však nesplňoval všechny mé touhy výtvarné“, se potom střídavě a často i souběžně objevují i v dalším období. Objevují se i v malbě inspirované pražským pobytem a návštěvami pražského okolí.

     Po roce 1948 se malíř dostává do severních Čech (1948-53 a 1960-79). Žije tam jeho bratr, sochař Emil Solařík a začíná se tam rozvíjet výtvarný život, který potřebuje v pohraničí další posily.

                               Pastely ze severních Čech, 60.-léta

     Pro umělce, který se živil svou uměleckořemeslnou prací se nabízí možnost získat dokumentační zakázky, později dělat užitou grafiku pro velké průmyslové podniky a doly Ústecka a Mostecka. Sám měl povědomí o Ostravsku, znal tvorbu Ferdiše Duši z prostředí hutí a kolonií, vážil si dělné práce lidu i důmyslu inženýru.

Kresby Vítězného dolu v Mostě, 70. léta

Snažil se v duchu svých představ vyzískat krásu i z těchto všechních námětů. Tato práce ho, při jeho poctivosti vede k důkladnému seznámení s monumentální i ubližovanou krajinou, kterou si zamiloval. V malbě a později i v grafice se to projevilo zdůrazněním vnitřní struktury a kostry krajiny, podtržením kresebných prvků malby. Krajina jej lákala více, než preferované průmyslové motivy.

     Řadou výrazných obrazů se vrací autor také k jižním Čechám. Kraj mu byl blízký svou melancholickou krásou a lidem podobně udřeným, jako jej znal z rodného Valašska. Cestu k němu mu otevírala i Stehlíkova básnická dílna. Významný byl také přátelský vztah k tragicky zemřelému příteli. akademickému malíři Antonínu Šítovi z Milevska.

                                                                                                                       Jižní Čechy, 70.-léta

     Pastely z Jugoslávie uzavírají jeho malířské dílo epizodou v osmdesátých letech, i když první zážitky k této oblasti se pojí k padesátým letům, kdy se dostal mezi prvními Čechoslováky do Budvy. Jsou ve znamení lyrismu a neoklasiciního přístupu k tématu.

        Pastely s přímořskými motivy, 80.-léta

     Zmíněné malířské periody doprovází pravidelně zátiší. Nenáročný model je vždy po ruce a na něm si malíř zkoušel další postupy a hledal varianty. 

Zátiší, olejomalby, 40. a 50. léta

Je to pravý opak jeho původního zaměření na figurální malbu. Z této oblasti tvorby realizoval portréty děti svých přátel a hlavně členů své rodiny. Několik dochovaných portrétu svědčí o výrazném talentu umělce.

Autoportrét a portrét manželky, olejomalby, 40.léta

Portréty, kresby 30-40. léta

     V díle Karla Solaříka soupeřily dvě tendence – monumentalizující a lyricky křehká... Najdeme je v krajině, vzácně i ve figurální malbě. Dokladem je obraz Únor 1948. Dílo budované na znalosti tradice, výrazně se vymykajícím z běžného klišé, které v současné době zdobí soukromou sbírku ve Švýcarsku. Při této práci si umělec uvědomuje odlišnost svých politických postojů, nutnost realizovat umělecké snažení v oblasti, která jej nesvazuje politickými trendy. Prohlubuje to jeho vztah ke krajině.

     Dílo malíře a grafika, je skutečným obrazem hledače, který v době "bez slohu" chtěl svou vlastní prací poznat co nejvíce forem umění a vlastním citem je konfrontovat s realitou. Smyslem je "být a žít sám sebou, v omezeném prostoru, který byl člověku vymezen". "S takovým přístupem nelze dosáhnout úspěchu a já," píše malíř Solařík, "jsem jej také nikdy nevyžadoval, jen měl otevřený pohled ke všemu, co bylo, a co by vývojově mohlo být, chtěl jsem si uchovat. Z toho důvodu bude stát divák bezradně před mou pozůstalostí, neboť všechno vzniklo z touhy po širokém poznání výtvarné kultury, kterou jsem v obdivu nacházel v Itálii i ve Španělsku v obrazech Goye a poklonil jsem se před velikostí Leonarda a Michelangela, který se nebál jako stavitel i jako sochař dotknout samého Boha. Oproti těmto gigantům, kteří z pevného svalstva těl dovedli vysondovat duši, objevil jsem ve Florencii i Fra Angelika, který nám přiblížil s nejhlubší pokorou nejen sv. Františka, ale hloubku lidského citu..."

     Přehlédneme-li grafickou tvorbu Karla Solaříka zjistíme, že je pokračováním a záznamem jeho malířské tvorby. Výtvarné prostředky, které mu byly blízké, se snaží na základě svých zkušeností s malbou na porcelán převést i do sítotisku. Tuto starou čínskou techniku oživil textilní průmysl využívající jako nosný podklad silonové síto. Malíř šťastnou náhodou získal větší množství speciálního rýžového papíru, který má charakter síťoviny (používají jej restaurátoři knih) a pro něj si vymyslel speciální pojidla barev, které měly vhodnou hutnost a přitom neztrácely svůj akvarelový charakter. Mohl pracovat mastnou křídou nebo štětcem a výsledný efekt se blížil spíše litografii nebo některým náročným technikám leptu. V této technice, která mu umožňovala provádění grafiky přímo v ateliéru, je realizována většina jeho grafických prací od začátku šedesátých let, kdy se grafikou soustavně začal zabývat.

  Sítotisk, 80.-léta

     Speciální „solaříkovskou“ technikou je stará metoda šablonování (au pochoir), běžně používaná v malbě porcelánu, kterou využil hlavně v barevně expresivních grafikách. Příkladem jsou žhavé a dramatické Žně. Ke své tvorbě potřebuje intimitu soukromí, proto hledal techniku, aby své práce nemusel provádět na litografickém kameni v tiskárně. Nikdo další tuto ojedinělou grafickou techniku nevyužil, protože neměl dostatečnou trpělivost a technickou zručnost, kterou ho naučila léta malby porcelánu.

Šablonování, 60.-léta

     První náměty vznikaly podle kreseb, které tvoří základ jeho tvorby. Motivy byly vybrány z Valašska, valašské chalupy, Radhošť. 

Kresby 30.léta

Souběžně s nimi vznikají grafiky inspirované Prahou, která byla stálou inspirací. Často se objevuje Vltava se svými mosty, Kampa a její zákoutí a další místa, ve kterých spojoval pohled na svůj nový domov s tajemstvím historie, které přetavil do poetizované podoby.

Sítotisky s pražskými motivy, 70. léta

Až do poslední doby využíval pražské motivy i pro své novoročenky.

     Dramatičtější výrazivo volí pro témata se Severních Čech (Porta Bohemica, 1964) a práce provedené šablonováním. Na konci šedesátých let se objevuje řada grafických listů, silně stylizovaných a geometrizovaných (Park v zimě, Krajina s mráčky). Začátky sedmdesátých let přináší motivy z Itálie a na ně navazují pak některé pražské motivy podobně stylizované (Belveder, 1978). V jejich těsné blízkosti vznikl i celý cyklus ze severočeských měst (Duchcov, Litoměřice, Žatec, Kadaň, Most, Teplice, Chomutov aj.).

Sítotisky s motivy ze Severních Čech, 70.-léta

     V průběhu druhé poloviny osmdesátých let vzniká v souvislosti s pastely z Jugoslávie také řada křehce barevných serigrafií od moře (Hvar, Budva).

Cesty do Švýcarska doprovází dramatické grafiky z horských oblastí Alp v jižním Švýcarsku (Wallis, Tessin) a charakteristické ztvárnění měst (Basilej a okolí). Malířské i grafické dílo provází stovky kvalitních přípravných kreseb. Jimi vlastně začíná v mládí své první pokusy, jsou základem jeho tvorby. Některé náměty ze švýcarských Alp daly impuls k provedení i velkých monumentálních kreseb uhlem, které jsou svébytným uměleckým dílem.

     Kresby ze sbírky ve Švýcarsku, 80.-léta

Stejné tendence nalezneme v některých pražských motivech. Rozsáhlý je také soubor dokumentačních kreseb, kterými Karel Solařík zaznamenal proměny severočeské krajiny a dnes jsou ve sbírkách galerií a muzeí této oblasti.

     Jeho grafika a kresba vede diváka k nejpodstatnějším věcem života, k obdivu k přírodě, lidskému umu, tradici, lásce a žití. Snad ještě výraznější než v malbě se v ní odráží dramatický konflikt hledače podstaty jevů, který se dotýká a někdy využívá dobových kánonů výrazových, ale vše přetavuje svým citem.

PhDr. Karel Bogar

Text z katalogu Dva světy Karla Solaříka

     V roce 2003 vydala Galerie Domov ve Frýdlantu nad Ostravicí ve spolupráci s ak.mal. Karlem Solaříkem a Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm publikaci Dva světy. Dr. Karel Bogar v ní zasvěceně popisuje život a dílo malíře. Tento katalog byl vydán k příležitosti souborné výstavy na Vsetíně v roce 2003.

To Top